Tim Burton's story

Mr. an Mrs. Smith had a wonderful life.
They were a normal, happy husband and wife.
One day they got news that made Mr. Smith glad.
Mrs. Smith would would be a mom
which would make him the dad!
But something was wrong with their bundle of joy.
It wasn't human at all,
it was a robot boy!
He wasn't warm and cuddly
and he didn't have skin.
Instead there was a cold, thin layer of tin.
There were wires and tubes sticking out of his head.
He just lay there and stared,
not living or dead.

The only time he seemed alive at all
was with a long extension cord
plugged into the wall.

Mr. Smith yelled at the doctor,
"What have you done to my boy?
He's not flesh and blood,
he's aluminum alloy!"

The doctor said gently,
"What I'm going to say
will sound pretty wild.
But you're not the father
of this strange looking child.
You see, there still is some question
about the child's gender,
but we think that its father
is a microwave blender."

The Smith's lives were now filled
with misery and strife.
Mrs. Smith hated her husband,
and he hated his wife.
He never forgave her unholy alliance:
a sexual encounter
with a kitchen appliance.

And Robot Boy
grew to be a young man.

Though he was often mistaken
for a garbage can.

Tim Burton from The Melancholy Death of Oyster Boy & Other Stories

* Dalsi pribehy Zde

J.

Vítám Vás

Musím se přiznat, že psát blogy mě nikdy nenapadlo dokud jsme se nedostali do sféry nové technologie. U tohoto tématu bych se měla trochu pozastavit, protože zrovna díky němu se tu ocitám, a připravte se na to, že vám budu psát pravděpodobně o samých nepodstatných blbostech. Tenhle blog ale určitě není o tom aby se tu někdo ukazoval, aby představil svuj život pomocí fotek a svojí náladu pomocí statusů po případě svoje idoly pomocí "pokeů". Samozřejmě můj blog není ani o tom, aby si tu někdo postavil farmu a měl co nejvíc posázených rýží v ůmyslu koupit si traktor v dalším kole. Tento blog je tu od toho, aby se dalo diskutovat, přemýšlet, vyměňovat názory a tak, prosím, neváhejte a nechávejte tu komenty.

Teď ale rovnou zamířím na nejaktualnější téma. Téma, které nás všechny pohltilo v čistém slova smyslu- Vánoce. Po tom, co jsme si všichni prošli šílenými nákupními centry abychom potěšili své blízké, po tom co jsme se všichni zapotili v nákupních frontách a po tom, co jsme se konečně vraceli domů s výrazem,že bychom zabodli i Tu osobu, která stojí za námi v přeplněné tramvaji s batohem na zádech, který nás jemně ale regulérně ťuká do zad, tak potom všem se konečně můžeme zabořit do pohodlného křesla,koukat se na pohádky a zpolykat nezčetné množství mandarinek. Ano, mandarinky. Jsou všude a jistě mě všichni podpoříte, když řeknu, že není mandarinka jako mandarinka, a že nás vždy pohltí vlna štěstí, když narazíme na tu Správnou mandarinku, bez pecek a se sladkou chutí.

Vraťme se ale k Vánocům jako takovým. Musím říct, že ty moje byly docela povedené. Vzhledem k tomu, že v rodině máme malé ratolesti, tak k nám dorazil ježíšek už velice brzy. V 5 byla Večeře, kolem 6. už byly rozdány všechny dárky a potomci přilepení k PSP přestali vnímat reálný svět. Vždy mě ale zajímalo, proč jsme snad jediná země na světě, která věří na ježíška? Proč si rodiče přidělují takovou námahu a vymyšlí různé způsoby jak odvrátit pozornost svých dětí a dostávají se tak do nebezpečných akcí jako je nošení dárků pod stromeček?

Na tyto otázky asi není odpověd ale jisté je to, že věřit na ježíška je krásná věc. Každý v něj věřil, každý si ho nějak představoval a každý se ho snažil nějak spatřit. Věřit na ježíška je krásná věc ale na druhou stranu zjistit jeho správnou podobu je ještě krasnější věc. Zjistíme, kolik lásky a dobroty se skrývá v našich blízkých. Nakonec se i my sami staneme takovým ježíškem a pochopíme, že darovat dárky je pocit ještě krásnější než dárky dostávat. Zjistíme, že Vánoce i přes všechny ty šílené nákupy a rodinný zmatek opravdu stojí zato. A tak i přesto, že jsem se z nudy nezčetněkrát koukla na facebook a nebyla jsem sama, vzhledem ke všem kontaktům co byli "online" ,všem přeji Kráansé Vánoce a vracím se k mým mandarinkám a k těm zbylým pohádkám co v televizi ještě dávají...

J.